Tím se ale vývoj nezastavil. Ze záležitosti, která vznikla jako kratochvíle horolezců, po lezení na skalách se pomalu ale jistě začala tvořit samostatná disciplína. Nacházeli se další a další oblasti, kde bylo více nízkých skalek, kde jejich zdolávání bylo vcelku bezpečné. Vznikly první bouldermatky, podložky, které tlumily případný pád. Horolezci soutěžili mezi sebou, kdo co vyleze a kolik toho vyleze. Vznikla stupnice obtížnosti.
Lezení venku na bouldrech má ale jedno úskalí. Lezou se extrémně náročné cesty po tak miniaturních chytech, že se ani chyty nedají nazvat. To znamená, že lezci musí lézt jen za určitých podmínek. Nejde lézt v dešti na mokré skále, a nejde úspěšně zdolávat nejtěžší věci přes zimu, kdy jsou prsty zkřehlé chladem a hrozí svalová zranění.
Možná proto někoho napadlo nasypat do epoxidové pryskyřice písek a do formy odlít první umělý chyt. Ten se pomocí šroubů upevnil na zdrsněnou překližku a první umělá horolezecká stěna byla na světě.
Samozřejmě se první umělé stěny hnaly do výšky, ve snaze soupeřit se skutečnými skalami. Důmyslné, postupové jištění přes jistící body, brzy nahradilo jištění takzvaně, na rybu, které bylo bezpečnější a po instruktáži jej zvládl i kdokoliv z laické veřejnosti.
Zájem veřejnosti se pomalu přenesl ze skalních oblastí do hal a tělocvičen. Obliba nového sportovního odvětví prudce stoupala. Zájemci brzy přišli na to, že takové lezení je bezpečným tělocvikem, který navíc přináší velké zážitky a totální odreagování.
Problém cvičných stěn je v tom, že na nich nelze úspěšně stavět pro veřejnost extrémně obtížné cesty. Málokdo by je byl schopen přelézt, což by znamenalo odliv klientely a pokles tržeb. Začaly se stavět nízké, převislé cvičné stěny, umělé bouldry. Cesty na těchto bouldrech jsou velice obtížné od prvního kroku až po Top, tedy vrchol. Cesty jsou vyznačeny barevnou kombinací chytů. Popularita umělých lezeckých stěn i bouldry došla tak daleko, že se díky nim, disciplína horolezectví dostala až na olympiádu.