Já si vzpomínám, že když mému synovi bylo už sedm let, tak chtěl hrát fotbal. A jako sedmiletý kluk jsem si řekla, že už je vlastně na čase. Také jsem se dozvěděla, že dokonce už i mladší děti hrají různé hry anebo sportovní aktivity. Dokonce můj bratranec chodil prý už od pěti let na kroužek. Byl to sportovní kroužek florbalu. Potom také přešel na fotbal, a když tohle syn asi viděl, že také hraje fotbal, tak to také chtěl hrát, ale mě to vůbec nevadilo. Sice financí to stálo dost, ale řekla jsem si, že když tohle syn chce dělat, třeba to bude dělat potom i na profesionální úrovni, tak v tom nevidím vůbec žádný problém. Jenomže potom se ukázalo, že syna to sice moc baví, ale bohužel vůbec na to nemá žádné buňky.
Můj syn nemá asi sportovní buňky, protože když jsme zkoušeli dva trenéry, tak oni prostě řekli, že jednoduše syn neumí kooperovat s tím týmem, vůbec neumí hrát v týmu, je spíše takový sólový hráč. A to se prý vůbec nikomu v týmu nelíbilo. Ani nevíte, jak tohle mě moc mrzelo, jak jsem byla z toho nešťastná, protože můj syn potom brečel a trvalo asi dva nebo tři týdny, než se z toho potom syn nedostal. Bylo to opravdu hrozné a já sama jsem si říkala, jak tohle vlastně se může stát, jak může mít nějaké dítě špatnou koordinaci ve sportu, jak může mít dítě špatné to, že neumí hrát s týmem?
Sice ano, tady je logické, že vlastně fotbal je o týmové spolupráci. Je to týmový sport, jenomže vlastně to se dá asi naučit. Proto jsem raději řekla synovi, jestli nechce zkusit jiný sport a od té doby, co mu nevyšel fotbal, tak syn hraje badminton. Zkoušeli jsme to prvně spolu a musím uznat, že mu to šlo opravdu velice dobře. Dokonce nyní je v jednom kroužku už asi dva roky, kdy hraje badminton a moc si to chválí. Jsem ráda, že alespoň syn nenašel to, co si přál. Sice to není fotbal, ale je to badminton, ale jsem ráda, že je to jakýkoliv jiný sport. Možná syn opravdu nemá buňky na to, aby hrál profesionálně fotbal, ale třeba se mu bude dařit v badmintonu.